Ahoj všichni,
poslední dobou tu (ve FB skupině Ruce pryč!, pozn. autorky webu) přibyly příspěvky, kdy se ptáte, jak s tím přestat, jestli někdo může poradit apod. Jelikož se mi podařilo být z toho jakž takž venku, tak už delší dobu přemýšlím, co Vám poradit a jak Vás povzbudit… Můj příběh a boj sama se sebou začal v pubertě, kdy se mi objevilo akné na obličeji i na zádech, všechno jsem mačkala, škrabala v naivním přesvědčení, že si tím pomůžu a nesnášela pak pohled do zrcadla, nechápala, proč sakra zrovna já a co to je za nespravedlnost, že ostatní holky mají pleť normální…? Styděla jsem se nosit tričko na ramínka apod…
Díky Vám jsem se dozvěděla, že to nebylo jenom o akné, ale kousala jsem si třeba i pusu zevnitř, až když tu někdo z Vás psal, že to taky dělá, došlo mi, že to je vlastně další věc spojená s dermatilománií, ale těch věcí je určitě víc, třeba když mám rýmu, rozdělá se mi nos zevnitř, všechny strupy musí pryč a často pak kontroluju, jestli tam náhodou nějakej nepřibyl – nezdráhám se to dělat i mezi lidma, takže jak pak asi vypadám před ostatníma, když se dloubu v nose…
Nicméně na chvíli pomohla antikoncepce, kdy mi akné zmizelo, pusu jsem si ale mohla kousat dál a odlupovat všechno na sobě, co šlo, taky… Antikoncepci jsem vysadila a byla zase tam, kde v pubertě… Objevil se i mini pupínek a skončilo to katastrofou, za kterou jsem se nesnášela, proklínala a věděla, že minimálně týden se za svojí pleť a sama za sebe budu stydět, protože se člověk nemůže schovat doma, ale musí fungovat ve škole, v práci a dívají se na něj vlastně i doma že jo… Kolikrát jsem si strupovitou pleť ve společnosti snažila schovávat za vlasy, bylo mi jasný, že „to“ stejně všichni vidí, nemyslela na nic jinýho a koukala po všech holkách s „normální“ pletí, záviděla jim a o marným boji pak s jizvama nemluvě.
Ani práce s lidmi mě nedonutila si strupy nesloupávat a jít třeba 3x během pěti minut na wc si umýt ruce od krve, bylo pro mě šílený vidět tu krev na rukou a cítila jsem se za to úplně hrozně – stejně mě to nezastavilo… Časem jsem si říkala, že tohle přece není normální a začla jsem se pídit, až jsem konečně našla diagnózu – dermatilománie. Bylo fajn vědět, že to má nějakej název a že v tom není člověk úplně sám. Je to cca něco přes rok, co se držím a na pleť sahám úplně minimálně a tak jsem teď poslední dny přemýšlela, co mi pomohlo se z toho dostat…
Výsledek? Včera mi došlo, proč jsem si tak dlouho ubližovala – málo sebelásky (možná spíš vůbec žádná). Často jsem se sama sebe ptala – proč si tohle děláš, když víš, že budeš zase psychicky na dně z toho, co sis způsobila a jak budeš dalších x dní vypadat? Už nemůžeš dovolit sama sobě si ubližovat. A tak jsem si prostě řekla, že se mám moc ráda na to, než abych zažívala stavy totálního dna po rozbombardovaným obličeji, který netrvají minutu, hodinu, den… ale x dní a ještě x měsíců mi to jizva bude připomínat. A hlavně – dělat všechno pro sebe a kvůli sobě! Ne kvůli ostatním!
Bohužel ani nemám partnera, který by mi extra dával lásku najevo nebo mi řekl něco hezkýho, takže je opravdu všechno na mě – a asi je to tak vlastně i dobře, všechnu lásku si musím dávat sama sobě jen já sama a potřebovala jsem se to naučit. Neřešte, co si myslí ostatní a jak se na mě budou koukat, ale jak se zase budu cejtit JÁ? Určitě mi pomohlo i najít kosmetiku, která mi na pleť pomohla a už toho není tolik, co mačkat a tak se mi to asi řekne, ale věřte, že je tam toho pořád spoustu, co by šlo rozdělat, asi jako zkouška, jak silná jsem a jestli odolám
Když je nejhůř a mám nutkání si pupínek mačkat, vzpomenu si na dny, kdy jsem nemohla bez make-upu vyjít ven, aby se mě lidi nezhrozili, jaký pocity jsem prožívala a už toho zlomenýho člověka zpátky nikdy nechci. Věřte mi, že na život s tím, abych denně řešila pleť, strupy a jak zas strašně vypadám, se dá moc lehce zvyknout a potom už nechcete zpátky na dno a to je asi největší motivace tu pleť fakt nechat být. Byla bych ráda, kdyby Vám můj příběh k něčemu aspoň trošku byl, držím moc palce nám všem, držte se a až bude chtít zase ruka hledat nedokonalosti, zkuste si říct prostě stop, už si ubližovat nebudu, na to se mám až moc rád/ráda