1. MÝTUS: Dermatilomani mohou kdykoli přestat.

PRAVDA: Kdyby to bylo možné, už bychom s tím dávno přestali, protože vyrovnávání se s následky na našem těle je pro nás velmi stresující. Jakmile proběhne rozškrábání nebo vymáčknutí daného místa, náš mozek nás odmění příjemným pocitem, který sníží naši úzkost. Takže v tomto chování pokračujeme dále. Než se přijde na to, že se jedná o dermatilománii, tak už je tento problém součástí našeho každodenního života a každodenních rituálů, čímž se pro nás zbavení tohoto chování stává obtížnější a hůře se nám proti němu nalézají zbraně. Škrábeme se a mačkáme, abychom se zbavili úzkosti a neklidu a poté jsme zklamaní, když vidíme strupy a jizvy, které jsme si sami způsobili, čímž si úzkost ještě zhoršíme a opět se vracíme k onomu chování, které nám má od úzkosti ulevit a tak se plácáme v bludném kruhu. 

2. MÝTUS: Všichni dermatilomani mají kožní problém, díky kterému se začnou škrábat.

PRAVDA: Mnoho lidí se začnou škrábat/mačkat poté, jakmile se u nich objeví kožní problém (např. akné, ekzém), ale není tomu tak u všech. U mnohých z nás se tento problém spustil při našem pocitu, že jsme s četnými pupínky nedokonalí, čímž se u nás probudilo kompulsivní chování. Někteří dermatilomani, obzvláště ti, kteří mají sklony k dysmorfofobické poruše (poruše sebehodnocení vlastního těla) nikdy kožní problémy neměli, ale nachází si nedokonalosti, kterých se snaží škrabáním zbavit. 

3. MÝTUS: Škrabání se/mačkání se je stejné jako řezání se a popalování se.

PRAVDA: Tohle tvrzení štve všechny dermatilomany. Není nic pohrdavějšího jako to, když nám někdo řekne: „Ááá, vím, čím si procházíš, kdysi jsem se řezal/a“. Ano, lidé se nás snaží chápat, ale nedostatek vědomostí o tom, co dermatilománie je, nás rozčiluje. Někteří lidé s dermatilománií trpí také na jiné sebepoškozovací problémy, ale to není nutným předpokladem, že spolu tyto věci přímo souvisí. Člověk, který se řeže (i když nutkavě), to dělá, aby se mu skrze fyzickou bolest vyplavily endorfiny, díky kterým se cítí lépe a tento způsob je pro něj odvedením pozornosti od emočního chaosu. Mnoho dermatilomanů  má kognitivní zkreslení, které jim škrabání se ospravedlňuje, takže se vydají na „misi“ při které dovedou oddělit a ignorovat většinu fyzické bolesti, aby dosáhli toho, co si stanovili za cíl. Jakákoli fyzická bolest se jim může příčit (pozn. překl.).

4. MÝTUS: Každý si sem tam mačká beďary… Znamená to, že každý má do jisté míry dermatilománii?

PRAVDA: Dermatilománie není tak jednoduchá, jako občasné vymačkávání uhrů. Při dermatilománii stojí za tímto nutkáním obsesivní povaha, proto je tato porucha zařazena mezi obsesivně kompulsivní poruchy (anglická zkratka OCD). Jedná se o opakované chování, ať už jde o vědomé rozhodnutí stoupnout si před zrcadlo a „prohledávat se“, nebo o nevědomé „mapování se“ během sledování televize či dokonce během spánku. Škrabání se se stává poruchou, když se při něm nemůžete zastavit, nemůžete ovlivnit, kdy jej děláte, jak často jej děláte, a zároveň postihuje vaše každodenní činnosti, zatímco negativně ovlivňuje vaši sebeúctu.

5. MÝTUS: Když se někdo patologicky škrábe, znamená to, že se HODNĚ nenávidí.

PRAVDA: Mnozí lidé si dermatilománii odstartují při nízké sebeúctě. Mají pocit, že je u nich potřeba změnit něco špatného a začnou se škrábat nebo mačkat, protože je to pro ně společensky přijatelný způsob, jak se cítit lépe (společensky přijatelný, protože není nápadný, než se z něj stane porucha). Pro všechny z nás se problémy se sebeúctou díky dermatilománii ještě zhorší, protože se cítíme sami, nemůžeme kontrolovat naše nutkání a viníme se. Brání nám to, abychom se cítili přijímaní, a máme pocit, že jsme odsuzovaní (když vyjde pravda najevo), nepochopení, a zamezuje nám to, abychom si jen vzdáleně připadali „normální“. Toto stigma dermatilománie a výroky na stopy na našich obličejích a/nebo tělech je něco, co nás vede k hlubším pocitům izolace a k sebeodporu.

6. MÝTUS: Lidé, kteří si způsobují jizvy v důsledku škrábání, to dělají proto, aby na sebe upoutali pozornost.

PRAVDA: Ve skutečnosti, přímo naopak. Aby si ostatní nevšimli škod, které jsme si způsobili, strávíme spoustu času jejich zakrýváním pomocí makeupu nebo oblečení. Většina z nás se za stroupky/jizvy/fleky stydí nejen proto, že máme podrážděnou nebo porušenou kůži, ale proto že jsme si to způsobili sami a nadále způsobovat budeme. Snažíme se zakrýt fakt, že máme tuto poruchu, protože málokdo ví, že vůbec existuje a stereotypní názory ostatních na náš problém nám ubližují.

7. MÝTUS: Každodenní škrabání se až do takových rozměrů, že si při něm člověk způsobuje viditelné rány, znamená, že je pod vlivem nějakých drog, např. nelegálních narkotik jako je metamfetamin

PRAVDA: Metamfetamin (také znám jako pervitin) je stimulant, který může užívajícímu přivodit halucinace, při kterých má vidiny a pocity, že mu něco (např. brouci) leze pod kůží, což je známé jako amfetamínová psychóza. Je to také stimulant, který zlepšuje soustředění a urychluje myšlenkové procesy, což může podpořit obsesivní (nutkavé) chování. Jakmile droga z těla zmizí, z velké pravděpodobnosti vymizí u užívajícího i toto chování. U nás dermatilomanů se jedná o úplně jiný případ, protože naše příčiny jsou zcela jiného původu.

8. MÝTUS: Lidé trpící dermatilománií vidí pod svou kůží věci, které tam nejsou; zažívají psychózu.

PRAVDA: Menší procento lidí, kteří se škrábou nebo mačkají, zažívají psychózu, ale mezi škrábáním se a psychózou není přímá vzájemná souvislost. Nejběžnější související poruchy, které mohou jít ruku v ruce s dermatilománií je obsesivně kompulsivní porucha (OCD), dysmorfofobická porucha (BDD), úzkostné poruchy, trichotilománie neboli nutkavé vytrhávání vlasů, deprese a poruchy osobnosti. V případě, kdy je psychóza hlavní příčinou škrábání se/mačkání se, toto chování vymizí, jakmile je psychóza vyléčena. Ano, existuje malý počet lidí s psychózou, kteří mají zároveň i dermatilománii, ale jsou to dva různé problémy, ne symptom jednoho či druhého.

9. MÝTUS: Dermatilománie je vymyšlená porucha. Kdyby to byla skutečná porucha, byla by již dávno zahrnutá v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (angl. zkratka DSM)

PRAVDA: Proč by si někdo něco takového vymýšlel? Co by tím získal? Trichotilománie (nutkavé vytrhávání si vlasů) byla přidána do DSM III-R, zatímco škrábání se bylo původně řazeno jako symptom jiných poruch, jako je hraniční porucha osobnosti spadající pod konvenční sebepoškozovací kategorii. Byla považována za sebe-poškozovací (protože při ní dochází ke způsobování škod na kůži), ale jako samostatná porucha nebyla dále prozkoumávána až do května 2013. Její komorbidita s ostatními duševními nemoci je proto tak vysoká. Dalším důvodem, proč dermatilománie ovlivňuje osobní život mnohem více, je kvůli tomu, že než se zjistí, že se jedná o dermatilománii, postihne další oblasti, které přispějí k dalším duševním poruchám. 

10. MÝTUS: Škrabání se/mačkání se je pouhý zlozvyk.

PRAVDA: I když může být škrabání se nebo mačkání se považováno za navyklé chování, zjednodušovat jej výrokem, že se jedná o pouhý zlozvyk, je pro nás bolestivé. Když slyšíme o zlozvyku, představíme si příklady typu: muž nikdy nedá dolů záchodové prkénko v převážně ženské domácnosti, i když je mu to neustále připomínáno; pravidelné neuklízení odstřihnutých nehtů nebo neuklízení odříznutých okrajů toustového chleba, i když o to bylo požádáno nejméně milionkrát. Dermatilománie, naše porucha, je klasifikovaná jako obsesivně-kompulsivní chování nebo dokonce závislost, při které máme velké problémy kontrolovat ono proklaté nutkání.

11. MÝTUS: Škrábání se/mačkání se není vážný problém, je jen povrchní, protože dochází pouze k poškozování zevnějšku.

PRAVDA: Samotné příležitostné vymáčknutí beďarů je neškodné, ale porucha Dermatilománie JE vážný problém, který postihuje všechny aspekty našeho života. Společenská a fyzická izolace, sebevražedné myšlenky, stud, nedostatek kontroly, negativní vliv na naši práci/školu/jiné myšlenky, deprese, obavy z nedostatku kontroly, sociální úzkost a všeobecná úzkost. To je jen krátký výčet, jak nás tento problém ovlivňuje po emocionální stránce.

Po fyzické stránce jsme náchylní k infekcím, i když udržujeme naše dloubací pomůcky, jako jsou nůžtičky na nehty, pinzeta, špendlík, atd. (pozn. překl. ne všichni nějaké pomůcky používají) a zasažená místa čisté. Existují bakterie, které jsou odolné vůči antibiotikům a stačí, aby se některá z nich dostala do našeho zranění, a nic s tím nezmůžeme. Samozřejmě, jedná se o vzácnou okolnost, ale ne nadarmo nám rodiče či lékaři ošetřovali naše odřené koleno tím, že jej očistili, vydesinfikovali a obvázali jej. Představte si, jak si naše rány ošetřujeme stejným způsobem všechny a po každém našem marném pokusu odolat. Bohužel, dochází i k takovým situacím, kdy může v podvědomém stavu, který se podobá transu, dojít i k narušení svalu/žíly/tepny, což vyžaduje okamžitou lékařskou pomoc.

Pro mnohé může tato porucha znít povrchově, ale pokud máte znetvoření, o kterém můžete říct, že bylo způsobeno Vaší rukou, stud a vina stačí natolik, že člověka zcela pohltí.

12. MÝTUS: Dermatilománii nelze léčit.

PRAVDA: Dobrá zpráva, na tuto poruchu existuje léčba a uzdravení JE možné.  I když je Dermatilománie velmi odolná vůči léčbě, existují metody, u kterých se ví, že dokážou pomoci trpícímu. Nejznámější léčbou je kognitivně behaviorální terapie (KBT), která zahrnuje přeučení původního chování a kontrolu podnětů; a dále také antidepresiva, pomocí kterých se snižuje naléhavé nutkání. Dalšími účinnými způsoby mohou být: terapie akceptace a odhodlání, meditace, jóga a různé podporné skupiny. Efektivními pomůckami jsou různé bariéry, které nám mohou pomoci zabránit našemu nežádoucímu chování nebo nám mohou pomoci uvědomit si, co právě děláme; a také různé hračky, které zaměstnají naše ruce.

Z anglického originálu přeložila Nikol. (Děkuji! )

http://www.skinpickingsupport.com/2013/01/09/12-dermatillomania-myths-dispelled/