Dermatilománie je nemoc, která se nejčastěji řadí mezi tzv. “opakované chování zaměřené na tělo” (body-focused repetitive behavior BFRB), podobně jako patologické vytrhávání vlasů/řas, patologické kousání nehtů apod. Jedná se o posedlost pokožkou, která se  zprvu většinou zpočátku projevuje jen jako pouhý zlozvyk. Dřívější klasifikace dokonce tyto diagnózy řadila ještě před pár lety mezi obsedantně-kompulzivní (nutkavé) poruchy, s kterými nesou společné prvky.

Mezi zlozvykem a nemocí není ostrá hranice, nemocný však po určité době sám identifikuje, že se již jedná o vážnější problém. Na druhou stranu se ale nejedná o sebepoškozování, jehož cílem je hledání útěchy v bolesti (jako je tomu např. u řezání kůže apod.) Je to „pouze“ nutkání, byť s obdobným výsledkem – jizvami a ránami na těle.

Ve zkratce se jedná o ZÁVISLOST NA POKOŽCE se znaky OCD, tedy repetitivního mimovolního chování (tedy jedinec si není vědom své škrábací ruky, která strhává strupy a “jezdí” po pokožce bez vědomé vůle).

Projevuje se škrábáním, strháváním a mačkáním kůže, a to především na obličeji, dekoltu a zádech. Dalšími postiženými oblastmi pak mohou být ruce a nohy.

I přesto, že postižený vidí jizvy a boláky, které si svými sebe-útoky způsobuje, nemůže se ovládnout a zautomatizovaně si ubližuje dál. Často bez toho, aniž by si to plně uvědomoval – při sebe-útoku se dostavuje jakýsi pocit „transu“ a hlubokého uvolnění.

Z transu je postižený schopen se dostat často až po desítkách minut – až po této době je schopen si uvědomit, co dělá, a má volbu se svým jednáním přestat. To už je ale pozdě – rány jsou znovu rozškrábané, obličej „domačkaný“, z boláků teče krev a pokožka je plná červených fleků.

Velice podobná je i tzv. trichotilománie. U té se jedná namísto škrábání pokožky o patologické vytrhávání vlasů, chloupků a řas.

Málokdy se však v souvislosti s dermatilománií mluví o tom, co při ní dotyčný prožívá. Nejde jenom o viditelné jizvy a boláky, které si na těle vytvoří. Mnohem horší je následný pocit viny za to, že si postižený své zranění vlastně vytvořil sám, následovaný pocity zoufalství, studu a úzkosti.

Údajně až 30% lidí postižených dermatilománií má sebevražedné sklony…

Zoufalství z toho, že zase „selhal“. Stud za to, že si „to“ udělal sám. A taky stud vyjít ven, na ulici nebo do práce. Protože pohled do zrcadla na tu „spoušť“ je k pláči. O nízkém sebevědomí a depresích plynoucích z nekonečnosti celého nepříjemného procesu nemluvě. Permanentní napětí a úzkost.

Pokud se týká dermatilománie přímo Vás osobně, pak je vhodné si do začátku zajistit následující základní předpoklady:

1. Podpora nejbližších je ideální stav – pokud u Vás však není možný, můžete se připojit do naší UZAVŘENÉ FACEBOOKOVÉ SKUPINY Ruce pryč!, ve které se navzájem podporujeme a sdílíme svoje zkušenosti.
2. Laskavost k sobě samotným bude přicházet postupně spolu s větší informovaností o této problematice, díky které začnete chápat, že jste si svoji nemoc nezavinili sami, ačkoli jste o tom nyní pravděpodobně skálopevně přesvědčeni.
3. Informace – jednoduše proto, že když něco neznám nebo o tom nevím, nemohu s tím ani nic dělat. A naopak – kdo je připraven, není překvapen. Začít můžete prostudováním blogu, nebo se například ponořit do online přednášky.